Látky měnící vědomí byly v minulosti vždy užívány i v náboženském s spirituálním kontextu – a alkohol není výjimkou. Ale způsob použití alkoholu byl výrazně jiný než u psychedelik rozšiřujících vědomí.

Název alkohol bývá někdy vysvětlován arabským výrazem „al-khul“, který prý označuje démona pojídajícího duši i tělo. Vím, že toto vysvětlení je označováno za „new-age legendu“ a že etymologie slova alkohol se obecně vysvětluje jinak – a sice odvozuje se od slova al-kuhul (al kohl), které prý označuje jemný černý prášek pro líčení očí. A zvláštním oslím můstkem přes jemnost tohoto prášku se vysvětlení dostává k alkoholu jako chemické látce. Jediný rozumnější názor na toto podivně znějící oficiální vysvětlení jsem četl v jednom článku o alchymii, kde autor uvažoval nad tím, že název mohl být záměrně matoucí, protože alchymisté si zřejmě dlouho střežili znalost destilace alkoholu jako svoje tajemství. Alchymistické spisy jsou prý plné různých podivných názvů, jejichž smyslem bylo uchovat znalosti jen pro zasvěcené.

Nicméně to „nesprávné“ vysvětlení s „démonem“ se zdá mít určitou „spirituální logiku“ – staré texty totiž údajně uvádějí, že alkohol v malých dávkách otevírá vědomí a „energetické pole“ člověka a tak se na něj mohou snáze navázat nevtělené entity a ovlivňovat ho a skrze něj působit. Bývalo to prý využíváno v obřadech, kdy kněz se díky alkoholu provázal s nevtělenou bytostí, která pak posilovala jeho „energetické magické působení“. Poslední veřejně známý zbytek této praxe se dochoval v křesťanské mši, při níž kněz „žehná“ po vypití mešního vína. Akorát že dnes už je to většinou jen prázdný obřad, protože dnes už většinou nevíme jak s těmito energiemi nakládat.

Dalším účinkem malých dávek alkoholu je prý umožnění propojení více lidí při společném obřadu do jednoho společného vědomí. Však také původní křesťanský obřad přijímání obsahoval i víno – měli se ho napít všichni účastníci mše. A v 15. století se k tomuto původnímu zvyku čeští kališníci razantně přihlásili – to bylo právě ono „přijímání pod obojí způsobou“, jež bylo jedním ze čtyř „artikulů pražských“ – tedy, že věřící dostane při svatém přijímání hostii i víno z kalichu.

Po bitvě na Bílé hoře bylo opět zakázáno po přijetí „Obnoveného zřízení zemského“ v roce 1627, protože v katolické církvi bylo vyhrazeno pouze pro duchovní. Opětovně bylo v Čechách znovu povoleno až v roce 1781 vydáním „Tolerančního patentu“ císařem Josefem II. Pravoslavné a protestantské církve prý ale dodnes praktikují ve většině případů „laické přijímání pod obojí“.

Celá mše takto zřejmě získala mnohem větší sílu, protože mentální energie věřících byla takto propojena do jednoho celku. Mohl jsem se o tom přesvědčit v praxi při úplně jiné příležitosti – podívejte se na můj text pojednávající o tom „jak ostravští chachaři zažívali společné vědomí na Bazalech“. Na první pohled srovnání věřících a fotbalových fanoušků určitě zní nesmírně cynicky, ale není mým záměrem někoho urážet. Stavím to vedle sebe z toho důvodu, že se domnívám, že v minulosti projevovali věřící mnohem silnější nadšení pro víru. Viz příklad kališníků, kteří byli za svou víru ochotni bojovat. Dnes už na takovou silnou víru v našich zemích nenarazíme, nejblíže k té původní síle mají dnes zřejmě jedině sportovní fanoušci…

Ale jak také zmiňuji v tom textu o fanoušcích, tohle „kouzlo“ propojení se do společného vědomí fungovalo právě a jen dokud hladina alkoholu nebyla příliš velká. A při mši s přijímáním pod obojí dostal každý věřící jen malý hlt vína – tedy přesně tolik, aby obřad získal správnou sílu. Ostatně podobnou zkušenost podle různých vyprávění udělalo mnoho lidí na různých akcích. Na začátku alkohol vytvoří pozoruhodné propojení mezi lidmi, ale všichni pak většinou nadšeně pokračují v dalším pití, které je pak naopak od sebe odloučí a uzavře do jejich izolovaných „dopaminových rájů“…

A ještě jednu věc by asi bylo dobré zmínit v souvislosti s alkoholem a spiritualitou – a to jsou halucinace. V souvislosti s alkoholem se o nich moc nemluví ale zaznamenal jsem už několik vyprávění lidí, kteří tvrdili, že po obzvláště nezřízeném pití měli velice realistické a děsivé halucinace. U jednoho z těch vyprávění jsem byl osobně přítomen a člověk, který ho vyprávěl byl náš známý, velice zdatný konzument vína.

Vyprávěl o svém prožitku, který se mu prý stal jen pár dní před tím. Prý se tak totálně „sjel“, že prý měl naprosto ukrutné halucinace. Když to vyprávěl, tak byl opravdu nefalšovaně vyděšený a pořád říkal, že už toho pití musí nechat. Vyprávěl, že prý to byl prožitek jako kdyby se jednalo o realitu, ale že prý viděl, jak mu narůstají další končetiny a mohl je normálně ovládat a realita se prý chovala jako „obživlá“. Moc dlouho mu ta snaha nepít samozřejmě nevydržela, ale dával si pak velký pozor, aby to znovu tak nepřehnal.