Jsou psychedelika „vyslanci planety“ či „berlička a podvádění“?

Jsem si dobře vědom toho, že tahle otázka je taková „nekonečná story“ a je obtížné najít na ni jednoduchou odpověď. Jsou přírodní psychedelika „vyslanci naší planety Gaii“, kteří nám mají pomoci snáze porozumět sami sobě a snáze komunikovat s Přírodou a Celkem a nebo je to „jen berlička a podvádění na duchovní cestě“? Je to snaha „dostat se někam snadno a rychle bez vlastního úsilí“ a „dozvědět se něco nezaslouženě“ a nebo je to naopak přirozená součást naší existence a prostředek k „nalezení vizí, které nás povedou dalším životem“ a umožní nám být lepšími „dětmi Gaii“? Jsou psychedelika „strašlivá chemie, která nám znásilní a usmaží mozek“ a nebo jsou to „vesmírné neurotransmitery“, které jsou naprosto přirozené a všudypřítomné, protože jak se nyní ukazuje, příroda je plná nejrůznějších psychoaktivních látek?

Někdo také tvrdí, že být bez psychedelik znamená „být čistý“, mít „neovlivněné vnímání“, naopak někteří zkušení psychonauté namítají, že teprve díky psychedelikům je možno doopravdy široce a lépe vnímat – ostatně i spisovatel Aldous Huxley byl toho názoru, že mozek nás za normálního vědomí spíš izoluje od reality a omezuje naše vnímání…

Zkusím se tedy zanořit do hledání odpovědí a začal bych tou naposledy zmíněnou otázkou – být čistý a neovlivněný versus omezující vliv normálního denního vědomí… V téhle věci je potřeba nezapomínat na to, že vlastně cokoliv co vypijeme a sníme nás nějakým způsobem ovlivňuje. A jak už jsem tu psal dříve, mnohé naše potraviny jsou psychoaktivní. A některé opravdu hodně. Cukr například vyvolává v mozku stejné odezvy jako „tvrdé drogy“. A nebo „běžný a obyčejný“ kofein – i na něm se dá docílit slabé „high“. Takže s tou „čistotou“ je to takové dost sporné… Na druhou stranu je ale také pravda, že se nedá tripovat pořád a že tělo i mysl si potřebují od tripů i pořádně odpočinout a je potřeba dobře integrovat prožitky z rozšířených stavů vědomí. Takže období „bez látek“ jsou rovněž nanejvýš potřebná – a platí to i pro kofein…

Co se týká názorů o „chemické nebezpečnosti“ psychedelik tak jsem opakovaně zjistil, že většina lidí odmítající psychedelika z těchto důvodů má velmi zkreslené informace o tom, co to vlastně po chemické stránce přírodní psychedelika jsou. Velká chemická příbuznost psilocybinu z houbiček s našimi neurotransmitery serotoninem a melatoninem a nebo příbuznost meskalinu z kaktusů s dopaminem a adrenalinem je pro ně obvykle překvapením. Případně takoví lidé nikdy neslyšeli o tom, že DMT – jedno z nejsilnějších psychedelik vůbec – si naše tělo dokonce umí samo vyrobit. Na základě „mainstreamu“ byli naopak přesvědčeni, že jde o jakousi „velmi agresivní strašlivou brutální chemii“, která je pro člověka zcela nepřirozená.

Je také příznačné, že mnoho lidí, kteří odmítají psychedelika jako „strašlivé zlo a nebezpečí“ mají často názor, že alkohol není žádná droga. Jako „důkaz“ obvykle uvádí, že je legální. A také mu samozřejmě obvykle sami holdují – a někdy i dost hodně… A různé reklamy tento názor, že alkohol není droga, cíleně podporují – „neberte drogy, dejte si raději naše výborné pivo“… Ale nejnovější výzkumy ukazují, že právě alkohol je vlastně nejspíše nejvíce chemicky návykový a nejvíce devastující ze všech psychoaktivních látek. Alkohol degraduje osobnost člověka a doslova mu vymazává zkušenosti a schopnosti – což můžeme dobře vidět na těžkých alkoholicích, z nichž se postupně stávají naprosté trosky, fyzicky i mentálně neschopné byť i jen jednoduchých aktivit… Kdežto přírodní psychedelika jsou ve své podstatě anti-návyková, protože opakovaným častým užíváním jejich účinek rychle klesá. A poslední výzkumy také ukazují, že přírodní psychedelika ve skutečnosti omlazují mozek a podporují kreativní myšlení…

Jedním z dalších výrazných názorů v „duhovém prostoru“ názorů na psychedelika, je například myšlenka, kterou prosazuje Dennis McKenna. Říká, že podle něj jsou přírodní psychedelika „vyslanci naší planety“, jsou to – básnicky řečeno – „vyslanci bohyně Gaii“ a jejich úkolem je pomoci nám lépe porozumět sobě samým a lépe komunikovat s celkem. Dennis McKenna je ethnobotanik a tyto idee v zásadě přebírá od domorodých kultur, které přesně takto k přírodním psychedelikům přistupují již po tisíciletí.

Také jsem v této souvislosti slyšel povídání o tom, že lidé z domorodých kultur koukají nevěřícně na náš západní svět a diví se, čemu že se to my – „vyspělí západní lidé“ – vlastně „klaníme“ a čemu všemu podivnému věnujeme své životy a jak pokroucený pohled na svět v sobě máme… Domorodí lidé nás právě proto považují za „mladší bratry“ a cítí potřebu nám pomoci, kdežto my ve svém ethno-centrismu se naopak snažíme donutit je, aby byli stejní jako my „vyspělí“. Chování západní civilizace vůbec připomíná puberťáka naivně přesvědčeného o své naprosté dokonalosti….

Stoupenci idee psychedelik coby „vyslanců Gaii“ navíc argumentují tím, že psychoaktivní látky jsou v přírodě naprosto běžné, že dokonce můžeme říci, že příroda se doslova „topí“ v psychoaktivních látkách a naše materialisticky založená věda se svým jednoduchým pohledem „přirozeného výběru“ či „egoistického genu“ si nedokáže vysvětlit, proč by to tak vlastně mělo být… My ve své naivní „vyspělosti“ vidíme jen „slepou náhodu“ a „převahu silnějšího“ tam, kde domorodé kultury viděly velkou harmonii a vyšší záměr…

Také už víme, že existuje i řada druhů zvířat, včetně vícero druhů opic, ba i řada druhů hmyzu, jež aktivně vyhledávají psychoaktivní rostliny či houby a cíleně je požívají – a to opakovaně – právě pro jejich účinek. A že tudíž člověk nejspíš psychedelika „odkoukal“ od zvířat, resp. že v jejich užívání prostě jen přirozeně pokračuje od svých „zvířecích časů“, protože je to v přírodě prostě „normální“… Navíc byla bratry McKenovymi vyslovena také „stoned ape hypothesis“ – tedy hypotéza „tripující opice“ – jenž v zásadě říká, že lidé učinili evoluční skok od opice k dnešnímu člověku nejspíš právě díky konzumaci psychoaktivních látek, které svými účinky stimulovaly rozvoj mozku…

Domorodé kultury měly přírodní psychoaktivní látky vždy ve velké účtě a jejich užívání bylo vždy spojeno s mytologií a rituály a mělo svá pravidla a na užívání těchto látek vždy dohlížel „šaman“ – tedy člověk, který měl zvýšenou citlivost ke změněným stavům vědomí a uměl se do nich dostávat různými způsoby a uměl se v těchto světech rozšířeného vědomí dobře orientovat. Psychedelika byla u přírodních národů používána po tisíciletí ke spirituální léčbě a k „vision questům“ – tedy k nalezení svého poslání v konkrétním životě. A šaman dohlížel na to, aby tyto látky dotyčný dostal ve správném množství a ve správný čas. Čili přírodní psychedelika v množství ve kterém vyvolávají trip, nesloužila k „rekreačním“ účelům – k tomu se obvykle používaly jiné látky.

Nezbytnou „kvalifikací“ k získání „pozice šamana“, bylo nejčastěji samovolné prožití změněných stavů vědomí a případně spirituální smrti a znovuzrození v rámci „šamanské nemoci“. Tento prožitek byl ostatními vnímán jako „pověření“ dotyčné osoby od duchů či bohů – jako jejich znamení, že tento člověk má předpoklady k šamanské práci. Čili šaman musel nejdříve zažít takový stav a dobře ho zvládnout a teprve potom mohl začít pracovat na dalším rozvoji svých schopností. Tedy jinými slovy – šaman musel mít vrozené předpoklady a byl „vybrán bytostmi ze spirituálního světa“. Nešel tedy nikam do „ašrámu“, aby tam roky zpíval mantry a propracoval se tak „vlastním úsilím“ ke vstupu do „duchovních světů“.

Ale na druhou stranu je také samozřejmě pravda, že prostředí, v němž domorodí lidé žili, se spíš podobalo tomu ašrámu, rozhodně ne našemu západnímu stylu života. A spirituálně inspirované zpěvy a obřady byly nejspíš častou součástí života oněch lidí, takže oni vlastně všichni neustále pracovali na rozvoji svých spirituálních schopností – a činili tak společně, což zesilovalo účinek těchto obřadů. Naopak naše západní kultura se ukrutně vzdálila přírodnímu stylu života, takže možná právě proto máme pocit, že bychom potřebovali ten „ašrám“, abychom se něčeho dopracovali…?

Také se dá samozřejmě namítnout, že není jasné, jaké bytosti – zda „dobré či špatné“ – vybraly určitého člověka za „šamana“. A taková námitka pak samozřejmě vede k poněkud plamenné debatě o tom jak „černo-bíle“ či „barevně“ chápeme otázku dobra a zla a psychedelika v této souvislosti… Někteří lidé vnímají tuto otázku velmi jednoduše – obvykle v tom smyslu, že právě a jen ten jejich kněz, guru či mistr je ten jediný „bílý“ a vše co řekne je pravda a nic než pravda a všeho ostatního se tito lidé obvykle bojí a vnímají to jako „černé“. Vůbec se hlavně slova „temný a černý“ a přirovnání s nimi spojená vyskytují v mluvě těchto lidí poměrně často když mluví o těch druhých, s jejichž názory nesouhlasí či je nechápou.

Kdo vnímá svět takto černo-bíle, ten obvykle zcela automaticky řadí sebe sama mezi „bílé“ ale jak upozorňoval Carl Gustav Jung – všichni máme své temné vlastnosti. A pokud se snažíme sami sebe vnímat křečovitě jako „bílé“, pak to znamená, že své „temné“ vlastnosti vytěsníme do tzv. „stínu“ a ten pak promítneme na ostatní. Jen díky tomuto vytěsnění a projekci své „temnoty“ na jiné se pak můžeme vnímat jako ti „pozitivní a bílí“. Vlastně o tom pěkně hovoří jeden citát, který říká že „náboženství je pro ty, kteří se bojí pekla, kdežto spiritualita je pro ty, kteří už v pekle byli“. Ale pochopitelnější bude, když si ho parafrázujeme takto – „náboženství je pro ty, kteří se bojí svých vlastních temných vlastností a odmítají je a promítají je na ostatní, kdežto spiritualita je pro ty, kteří už chápou, že všichni jsme černí i bílí zároveň a také všechny barvy mezi tím…“

Také hodně záleží na tom, z jaké kultury zmíněný guru pochází. Například někteří indičtí jógoví mistři i v současnosti bez problémů ukazují svým žákům, že požívají jed kobry, aby jim jeho psychoaktivní účinky pomohly v meditacích. A dokud nebyla zahájena „válka proti drogám“, tak v mnoha různých indických duchovních směrech bylo normální používat konopí pro dosažení hlubších meditací. Akorát že už se o tom dnes cudně mlčí…

Zaznamenal jsem také „duchovní varování“ před psychedeliky říkající, že tyto látky jsou „velmi nebezpečné, protože mohou oslabit přepážku mezi vědomím a podvědomím“. Nejnovější výzkumy ukazují, že touto „přepážkou“ je vlastně naše ego, reprezentované v mozku tzv. klidovou sítí (default mode network). A právě na tuto klidovou síť působí psychedelika nejvíce – zeslabí její aktivitu, protože naopak silně aktivní klidová siť (ego) vede k depresím a podobným psychologickým problémům… Spirituálně usilující lidé obvykle prohlašují, že jejich cílem je nepodléhat tolik egu, odsunout ho do pozadí. Ale psychedelika mají za nebezpečná, protože tato „oslabují ego“…?

Pak je tu také otázka jak chápeme „realitu“ – ti výše zmínění křečovitě „bílí“ obvykle naplňují mnoho rysů „spirituálního bypassu“. Tj. utíkají do bezpečného světa svých „bílých duchovních názorů“ a svých stejně „bílých duchovních přátel“ a vyhýbají se různým nepříjemným stránkám „reálného života“ a vyhýbají se řešení svých vlastních psychologických problémů…

Ale na druhou stranu samotná idea „spirituálního bypassu“ vlastně znamená, že prohlásíme, že běžné denní vědomí zaměřené na řešení „každodenních problémů“ a jeho „realita“, je tou jedinou správnou a jedinou „skutečně reálnou“ realitou a všechno ostatní je více či méně „nereálné“… Ale mnoho lidí, kteří zažili ať už „samovolné“ stavy rozšířeného vědomí a nebo silné psychedelické tripy, hovoří spíš o tom, že existují různé reality, různé světy a tyto se často jeví jako „reálnější než to, co vnímáme normálně jako reálné“ – čili „more real than real“, jak to popisuje americký psychiatr Rick Strassman, který prováděl pokusy s DMT…

Čili na druhou stranu, pokud někdo příliš označuje ty druhé za „spirituálně bypassující“, pak to ale může ukazovat i na jeho dosti vyhraněně materialistické chápání světa a fakt, že možná nemá osobní zkušenost s prožitky jiných stavů vědomí a nebo těmto zkušenostem nerozumí?…

A otázka „dosažení na duchovní cestě“? Náš západní svět je silně zaměřený na individualitu, osobní prosazení se a osobní dosažení. Je tedy otázka nakolik toto silně individualizované západní chápání světa ovlivňuje i naše chápání spirituálních otázek. Někdy mám dojem, že naprosto zásadně – že právě onen názor, že ve spirituální oblasti musíme něčeho dosáhnout jen „vlastním úsilím“, bez jakékoliv „pomoci z venku“, je jen jinak převlečená západní idea „egoistického osobního úspěchu“, idea „já musím být lepší než ti druzí“. Čili možná je to zase jen staré dobré a pěkně nafouknuté ego, akorát že tentokrát v bílém hábitu a se svatozáří…?

Ti, kteří nahlédli do „jiných světů“ – a to ať už díky meditacím či psychedelikům – naopak hovoří spíše o tom, že jsme obklopeni mnoha „nevtělenými dušemi“, které nám různě pomáhají či různě nás „jemně vedou“. Pak je tedy otázka, nakolik je naše „dosažení“ v čemkoliv – nejen ve spirituální oblasti – opravdu výsledkem jen našeho osobního úsilí… A domorodé kultury to chápaly přesně takto. Vnímali, že nikdy nejsou osamoceni, vždy prosili o pomoc od „světa duchů“…

Další problém v této diskusi pramení z podivného postoje naší západní kultury vůči přírodě. Naše „vyspělá“ civilizace měla po dlouhou dobu v zásadě negativní postoj vůči přírodě, kterou chápala jen jako „zdroj surovin“, které je třeba přírodě doslova „vyrvat“. Takže přírodní psychedelika, která nám dávají lépe prožít celek, včetně přírody okolo nás, jdou vlastně proti tradiční západní filosofii zpeněžení „přírodního bohatství“… Traduje se ostatně, že ekologie se rozvinula do dnešní podoby až právě díky psychedelikům, protože až díky nim začali lidé na západě masově vnímat širší souvislosti našeho konání…

Také mě přišlo zvláštní tvrzení, že „psychedelika jsou ten nejhorší způsob, jak se něco dozvědět“, protože dotyční, kteří to říkali, zjevně neměli žádnou osobní zkušenost s psychedeliky a vypadalo to, že je považují za nějakou ukrutnou „temnou magii“, s níž se dotyčný „vloupává“ do jakýchsi „tajemství“, která mu nepřísluší a tato „tajemství“ pak ukrutně „zneužije“… Naopak zkušení psychonauté dobře vědí, že psychedelika nám nedají, to co chceme, ale to co potřebujeme. Tedy, že tripu se nedá „diktovat“ co nám má přinést či ukázat – přírodní psychedelika mají svou vlastní inteligenci, své vlastní morfogenetické pole, jak jsem o tom už psal v předchozím textu tohoto cyklu. A proti síle tohoto pole jsou síly jednoho tripujícího psychonauta směšně maličké…

A hlavně, psychedelika slouží k prožití témat, která již máme v našem podvědomí a které jinak za normálních okolností z různých důvodů nepouštíme do běžného denního vědomí. Jak jsem už uvedl výše, psychedelika během tripu oslabí naše ego, případně při silnější dávce ho skoro úplně „vypnou“, takže v tripu nejsme tolik schopni prosazovat nějaká svá malá osobní egoistická přání a cíle a jen prožíváme to, co potřebujeme k dané otázce prožít. Mnoho psychonautů popisuje také prožitek „odosobnění“ v silném tripu, při němž vnímali sebe sama jako jakousi „nadčasovou“ či „nadživotovou“ bytost, jako součást „velké skutečnosti“ a jejich běžná osobní identita a její starosti a usilování jim přišly jako směšně maličké a nezajímavé…

Navíc zkušenosti ukazují, že odpovědi na naše osobní problémy v tripech často přichází jako svého druhu hádanky, formou podobenství, pocitů a hlavně prožitků a tripující musí pochopit jejich význam – nedostane informaci naservírovanou v nějaké hotové a jednoduché odpovědi. Technicky vzato by taková naservírovaná odpověď stejně byla k ničemu, naopak prožitek v tripu nás změní do hloubky…