Psychedelika byla v minulosti „úředně“ zařazena mezi látky, které jsou silně návykové, ačkoliv zkušenosti z praxe ukázaly, že to ve skutečnosti vůbec není pravda. A dokonce proběhly už v 50. a 60. letech velice úspěšné studie ukazující, že s pomocí psychedelik lze pacienty vyléčit ze závislosti na alkoholu, kouření a dalších látkách. U alkoholiků prý bylo dosaženo místy až 70% úspěšnosti a u kuřáků prý až 85%. Takovou účinnost neměla žádná jiná léčba. Běžná léčba prý dosahuje účinnosti okolo 35%.

V zemích, kde jsou takové látky legální, už také existují centra, kde se léčí například heroinová závislost pomocí výtažku z kořene ibogy. Studie použití psychedelik pro léčbu závislostí jsou nyní v rámci psychedelické renesance znovu konány například na Johns Hopkins University v Baltimore a rovněž prý přinášejí vynikající výsledky. Ukazuje se, že jedna až dvě dávky psilocybinu zřejmě mají velmi dlouhodobý efekt například na odvykání kouření.

Ani samotná psychedelika podle vědců ve skutečnosti závislost nevyvolávají. Už existují studie, které ukazují, že návykovost psychedelik je minimální. S jejich opakovaným užíváním – a to ať už jak pro „velké tripy“ tak ale i pro mikrodávkování – totiž jejich účinek postupně razantně klesá a po nějaké době – v závislosti na dávkách a četnosti jejich užívání, už pak nemají na člověka téměř žádný vliv.

Takže rozhodně není pravda, že by psychedelika vyvolávala „chemickou závislost“, jak se někteří lidé mylně domnívají. Navíc prožitky z opravdu intenzivních tripů jsou často tak náročné na zpracování, že je běžné, že první pocity psychonautů po nich jsou – „už nikdy více“. A staré kultury to dobře věděly, proto používaly tyto látky pro své „vision questy“ velice uvážlivě.

Také se ukázalo, že mnohé „varovné zprávy“ týkajících se škodlivosti a nebezpečnosti psychedelik, které byly v 60. a 70. letech masivně šířeny sdělovacími prostředky, byly ve skutečnosti zcela smyšlené. Například byl oblíbený „varovný příběh“, že mladíci si vzali LSD a koukali pak tak dlouho do slunce až oslepli. Autorem byl údajně policejní důstojník, který později doznal, že si tento příběh vymyslel v „dobře míněné snaze uchránit lidi před drogami“…

Také byla často citovaná studie, že LSD narušuje chromozomy a tím pádem způsobuje, že uživatelé LSD budou mít geneticky poškozené děti. Výsledky byly prý vyvráceny již několik týdnů po jejím zveřejnění, ale přesto dodnes tato informace v literatuře koluje.

Psychedelika jsou také velice bezpečná pokud jde o LD-50 dávku. Tento výraz označuje v toxikologii množství látky, při němž do 24 hodin uhyne polovina pokusných zvířat. I v tomto ohledu jsou psychedelika velice bezpečná. Například u naprosto běžného kofeinu se LD-50 pohybuje v rozmezí 150–200 milligramů na kilogram tělesné váhy (liší se podle zvířecího druhu), což u dospělého vážícího 70kg představuje 75 až 100 šálků kávy.

Psilocybin má pro krysy LD-50 280 mg/kg. Tomuto množství psilocybinu odpovídá u člověka s tělesnou hmotností 60kg zhruba 1,7 kg sušených psilocybinových hub, což je cca 17 kg čerstvých. To je množství, které opravdu nedokáže nikdo zkonzumovat. U LSD jak se zdá není LD-50 pro vyšší primáty vůbec známá, protože pokusné opice prý snesly i dávku 1 miligram na kilogram tělesné váhy. Tedy 1000 mikrogramů na kilogram, přičemž běžná tripová dávka pro dospělého člověka se pohybuje v rozmezí 100 – 400 mikrogramů celkové dávky. Terence McKenna ostatně o psychedelikách s nadsázkou říkával, že jediné riziko smrti, které u nich hrozí je „Death by Astonishment“ – čili „smrt z úžasu nad prožitkem“. Samozřejmě, že ale platí, že tyto látky se nesmí neuváženě míchat s jinými psychoaktivními látkami a hlavně rozhodně nikdy ne s alkoholem či opiáty. Protože tyto způsobují přesně opačné účinky než psychedelika.