Stanislavu Grofovi bývá někdy vytýkáno, že se ve svých knihách nevěnuje dostatečně tématu integrace prožitků. Dnes se hodně mluví o tom, že bez patřičné integrace lidé spíše obtížné části procesu prostě jen potlačí a přínos tripu nebo holotropního dýchání pak může být sporný. Ano, s tím vším rozhodně souhlasím, bez patřičné integrace může být výsledkem sebelepšího procesu jen další nepochopení a potlačení. 

Když je to tak, proč se tedy již v 60.letech patřičně nezdůrazňovala nutnost integrace prožitků? Proč tehdy převládal z dnešního úhlu pohledu velmi naivní názor, že stačí prožitek a léčba už nezadržitelně jede? 

Říct si, že to bylo kvůli tomu, že oni to prostě nechápali a my dnes všemu rozumíme lépe je jistě lákavé pro naše ego, ale asi to nebude úplná pravda. Zamýšlel jsem se nad tou otázkou opakovaně, až jsem si při čtení pamětí Carla Gustava Junga v jednu chvíli uvědomil, že zapomínám na fakt, že v minulosti byli lidé podstatně méně zahlcení podněty a informacemi než jak je tomu dnes a také možností zábavy bylo mnohem méně. 

Jung se během svého života velice intenzivně zabýval obsahem svých snů a fantazií a vyvodil z nich mnoho hlubokých závěrů pro svou práci. A ve své věži v Bollingenu pak ke konci svého života žil i zcela bez civilizačních vymožeností. Záměrně se tedy izoloval od rušivých vlivů, aby ho neodváděly od niterné práce.

Lidé v 50.a 60.letech se sice asi civilizace nezříkali, ale i tak měli zřejmě podstatně více času na promýšlení svých prožitků. Podle literatury to vypadá, že se například mnohem více zamýšleli nad obsahem svých snů. Pamatuju si ostatně i z mého dětství, že moje babička mluvila až “rozumovala” o svých snech velmi často. A také občas nahlížela do “snáře”, aby se více dozvěděla o tom, co ten který sen asi “znamená”.

Dovedu si tedy živě představit, že když někdo prožil silný psychedelický trip v 50.či v 60.letech, byl to pro něj prožitek, který se tak radikálně vymykal každodenní zkušenosti, dokonce i té ze snů, že jeho promýšlení pak dotyčný zcela určitě věnoval mnohem více času než jak je tomu dnes. 

Myslím, že to dobře dokládá slavný „Experiment na Velký Pátek“, který se uskutečnil v roce 1962, kdy byl studentům teologie podán psilocybin. Jak o 25 později zjistil Rick Doblin, většina jeho účastníků ho i po tak dlouhé době považovala za jeden z nejdůležitějších prožitků svého života. Také tehdy asi nebylo tak snadné dostat se k psychedelikům aby člověk mohl tripovat častěji. Takže i proto lidé svým psychedelickým prožitkům věnovali více času, aby si je pořádně promysleli a tím pádem i zintegrovali.

Zdá se mi tedy, že bychom si neměli myslet, že lidé tehdy v „padesátkách“ a „šedesátkách“ nechápali nutnost integrace, když o ní tolik nemluvili a nepsali. Přijde mi daleko pravděpodobnější, že intenzivní promýšlení psychedelických prožitků pro ně bylo tak přirozené, že o něm vlastně ani nepotřebovali mluvit, protože to většinou dělali automaticky. 

Dokázali pak asi třeba i z jediného prožitku vytěžit mnohem více než my si dnes dovedeme představit. Ale dnes je doba jiná. Dnes v éře internetu a mobilních telefonů jsme tak zavaleni množstvím informací i dezinformací, že svému nitru věnujeme obvykle asi jen velmi málo času. A kdo se dnes zamýšlí nad svými sny? Stačí pár minut po probuzení a sen je pryč, zbudou jen nejasné útržky a ty se rychle rozplynou.

A tak se dnes divíme, proč Stanislav Grof ve svých knihách nezdůrazňoval více nutnost integrace a proč více nehovořil o následné práci s prožitky po tripu či holotropní seanci. Ale on nejspíš nemusel, lidé to v době, kdy své knihy psal, asi dělali úplně samozřejmě.

Dnes ale žijeme jinak a tak dnes musíme daleko více zdůrazňovat nutnost zapsat si prožitky po seanci, vracet se k nim a promýšlet je a také musíme znovuobjevovat potřebu empatického naslouchání a vůbec další práce terapeuta s klientem. Proto také musíme tolik zdůrazňovat význam integrace. Aby se prožitky z tripu neutopily v přemíře podnětů, kterými jsme dnes velmi často doslova zahlušeni. A mnohé z nich mohou být i mnohem příjemnější, než nějaké hlubinné ponaučení z tripu, které nám může ukázat i ledacos co nechceme. A to je pak asi opravdu potíž…