České království a hlavně Praha bývaly po staletí evropským centrem alternativního myšlení. Máme to bezpečně doloženo již za Karla IV. Ten měl ve své knihovně spisy jinde považované za heretické a na jeho dvoře působilo mnoho „kacířů” tehdejší doby. Obdivně se o tom v jednom svém dopise vyjádřil italský básník a politik Petrarca. Při své návštěvě u Karlova dvoru se zde setkal s mnoha výjimečnými, a jinde ne právě vítanými mysliteli.

Ostatně Karel IV byl podle některých informací zřejmě člověk se silnou schopností dostávat se do změněných stavů vědomí. Pravděpodobně to u něj začalo již v dětství, kdy ho údajně jeho otec Jan Lucemburský nechal na hradě Loket na mnoho dní zavřít do sklepa do úplné tmy. Což jak známo dělají mniši na mnoha místech světa a i u nás je to v moderní době velmi populární jako tzv. „pobyty ve tmě”. Řada lidí, kteří to vyzkoušeli, hovoří o tom, že po několika dnech ve tmě měli silné psychedelické vize, velice barvité sny, prožitky minulých životů apod. Hovoří se v této souvislosti o možnosti, že tato praktika aktivuje šišinku mozkovou a naše endogenní DMT.

O Karlovi IV bylo známo, že byl celý život velice „zbožný”. A jak uvádí ve svém životopise, opakovaně se mu prý stalo, že unikl otravě od svých protivníků, protože se neúčastnil opulentní hostiny na svou počest, ale místo toho se věnoval „modlitbám“. Otázkou je, co on chápal jako „zbožnost” a „modlitby”. Naše představy o „křesťanské historii” se mohou dost lišit od toho co on sám doopravdy prožíval. Například měl své malé soukromé kaple, jako je třeba kaple svaté Kateřiny na Karlštejně. V těchto prostorách se prý nechával zavírat i na několik dní a „modlil se” a hledal odpovědi na otázky týkající se problémů jeho říše. Byl to tedy rozhodně velice neobvyklý člověk. A asi měl mnohem blíže k šamanům či buddhistickým mnichům než ke šlechticům své doby…

Dodnes nevysvětlené také zůstávají možné spojitosti husitského hnutí s českou alchymistickou tradicí. Onen rudý kalich, který měli ve znaku, se dá totiž vykládat i jako alchymistický symbol a nebo symbol svatého grálu. A řada jejich vítězství nad interventy ukazuje na možnost silného „magického” ovlivnění nepřátel. Navíc bojů proti husitům se zúčastnili členové tzv. „Dračího řádu” (Societas Draconistarum), šlechtického rytířského řádu, který měl ve znaku draka stočeného do kruhu – tedy symbol Ouroboros. Celá ta záležitost tedy zřejmě byla velmi okultní.

Alchymistická tradice v Českém království dosáhla největšího rozvoje za Rudolfa II. Tento panovník pocházel sice z rodu Habsburků, ale byl prý v zásadě černou ovcí v tomto jinak velice katolickém rodu. Za jeho života byly Čechy nedotknutelné, protože Rudolf II byl císařem Svaté říše římské, ale po jeho smrti nastala pro alchymistické království velmi nebezpečná situace. Česká šlechta, zřejmě rovněž silně provázaná s alchymií a magií a podporovaná anglickým zasvěcencem Johnem Dee, si po několika letech od Rudolfovy smrti zvolila za krále Fridricha Falckého. Což byl jeden z kurfiřtů oprávněný volit císaře Svaté říše římské a také vůdce protestantské unie a zřejmě také člověk velmi znalý v alchymii. Na zámku v německém Heidelbergu, kde Fridrich sídlil, je dodnes bohatá expozice věnovaná právě alchymii. Zdálo se tedy, že další rozvoj alchymie v Českém království je zabezpečen, ale katolická liga a katoličtí Habsburkové se rozhodli tvrdě jednat. A tak se 8. listopadu 1620 uskutečnila neslavná bitva na Bílé hoře se vším co pak následovalo. Katolická strana zřejmě nasadila ty nejtěžší „kalibry” aby zabránila další existenci alchymie a kacířství v Českém království. A pokračovala v tom tvrdě i v dalších letech po této bitvě.

Je zajímavé, že téma alchymie v Čechách přitáhlo i legendárního „psychedelického barda” Terence McKennu. Souviselo to s jeho dlouhodobým zájmem o filozofii. Terence dokonce na toto téma natočil s přáteli v Praze film „The Alchemical Dream“ – je ho možno shlédnout na YouTube – https://www.youtube.com/watch?v=Dzj0QrJIYvY. Nám asi bude slovo alchymie znít spíše posměšně, protože asi všichni známe legendárního Jana Wericha jako pekaře a císaře ve stejnojmenném filmu a každý asi máme v paměti velkolepou scénu alchymistické laboratoře Rudolfa II – „patláma, patláma” – a tak máme tendenci nebrat toto téma nijak vážně. Jistěže podvodníci existovali vždy a všude, jenže jak vysvětluje i Terence McKenna – práce skutečných alchymistických mistrů byla mnohem zajímavější a hlubší. A také mnohem nebezpečnější pro tehdejší církevní katolické kruhy. Skuteční alchymisté, některým dnes říkáme pro jejich neuvěřitelné výsledky spíše „mágové”, totiž nejspíše pracovali i s psychedelickými látkami a se změněnými stavy vědomí.

Mimochodem, ohledně bitvy na Bílé hoře upozorňuje Terence ještě na jednu výjimečnou synchronicitu. Ve francouzské části výpravy proti kacířům byl údajně i mladý René Descartes. Ano, ten Descartes od něhož se počítá existence dnešní materialistické vědy. Údajně během tohoto vojenského tažení měl prorocký sen, v němž se mu zjevil „Anděl Pravdy” a řekl mu, že „příroda může být pokořena měřením, vážením a počítáním”. Jistě zajímavá a pikantní souvislost – vizi materialistické vědy přinesl anděl ve snu.

Bitva na Bílé hoře a následná katolizace tedy zřejmě tvrdě ukončily staletí heretismu, alchymie a „kacířství” v Českém království. Ale zřejmě se je nikdy nepodařilo úplně vymýtit. Například ještě ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století existovala v Česku silná tradice spiritismu, kterou ukončil až socialistický režim. Nicméně silné zaujetí české společnosti pro různé věci nadpřirozené tím neskončilo. Češi sami sebe obvykle označují za ateisty, ale je to spíš proto, že ateismus chápou jako „nevěření v Boha, tak jak ho představuje křesťanství”. Tedy rozhodně nechtějí věřit v šedovlasého vousatého starce na obláčku kdesi na nebi. Ale na druhou stranu často nemají problém souhlasit s možností, že existuje jakási vyšší inteligence vší existence apod. Nechám se proto unést svým hippie sentimentem a dovolím si pro účely této knihy nahlížet na Stanislava Grofa jako na dědice staleté pražské alchymistické tradice, jako na novodobého pražského holotropního „alchymistu”. Koneckonců to byl on, kdo v 50. a 60. letech dělal v Praze sittera při mnoha stovkách a tisících psychedelických tripů svých pacientů s LSD a zkušenosti z těchto pražských seancí pak zúročil v Americe, během prací na výzkumných projektech a v Esalen institutu a zásadní měrou tak přispěl k prohloubení našich znalostí o rozšířeném vědomí…