Když jsem se poprvé doslechl o této metodě vhledů do rozšířeného vědomí, okamžitě jsem si zapomněl na své prožitky z letních skautských táborů a „trampských čundrů“. Tehdy jsme totiž po večerech provozovali přesně takové táhlé pomalé zpěvy a dřímání při poslechu kytary. Ale až nyní, díky povídání o „snové józe“ jsem pochopil, proč mě to tehdy tolik uchvacovalo a proč mi to tolik pomáhalo „utřídit si myšlenky“ a odpočinout si.

Na tohle téma jsem narazil úplnou náhodou při rešerších týkajících se červené muchomůrky a změněných stavů vědomí. Vykoukl na mě na jedněch ruských stránkách odkaz „Гусельная дрёма“ (guslová dřímota) jako způsob dosažení změněných stavů vědomí a tak jsem to hned zkusil. „Gusli“ jsou prastarý nástroj, který zřejmě existoval ve více kulturách, i když dnes bývá považován hlavně za staroruský nástroj. Akorát pozor, aby to nebylo jednoduché, „gusli“ a „gusle“ jsou různé nástroje. Gusli jsou v zásadě velká kantela s mnoha strunami, která vyluzuje dosti vysoké tóny. Náš „cimbál“ je jejich příbuzný, akorát že se na něj většinou nebrnká prsty a má trochu jiné ladění.

Na YouTube je možno najít videa, kde ruský hráč na gusli Vladimír Borisov vysvětluje, že ve staroruské tradici prý „podle vyprávění dědů“ neexistovala meditace v té podobě, jak ji známe z jiných kultur, ale existoval stav ponoření se do změněného stavu vědomí formou „dřímoty“ – tedy vědomí se udržuje zčásti „zde“ i „tam“, kdesi mezi sněním a bděním. Lidé prý dříve tento stav využívali ke „vciťování“ se do problémů, ke komunikaci s předky, k získávání odpovědí na své otázky. Čili vlastně to je druh „spánkové jógy“ při hudbě. „Dřímání“ se mohlo dělat při hře na gusli nebo poslechu guslí a nebo při táhlých vícehlasých zpěvech – takovém táhlém broukání, bručení – jejichž tradice kupodivu existuje všude ve světě. S trochou nadsázky lze asi říci, že v Tolkienově světě něco podobného zřejmě provozovali trpaslíci v Bilbově domě v Hobitíně, když večer u krbu rozjímali při táhlém zpěvu a nebo Aragorn, když v noci pod hvězdami kouřil a broukal si elfskou píseň…

A jak už jsem zmínil výše, my jsme něco takového dělali také kdysi dávno na letních táborech či delších „čundrech“, které jsme pořádali poměrně daleko od civilizace, u řeky, obklopeni relativně „divokou“ přírodou. Když u táboráku pod hvězdami zbyli už jen ti „skalní“, přešlo se k táhlým pomalým písním, zavřeli jsme oči, ani jsme moc nezpívali, spíš tak bručeli, broukali, ti co hráli na kytary taky zavřeli oči a ponořili se do hudby a broukání a tohle jsme vydrželi někdy neuvěřitelně dlouho. Někteří pravda usnuli, ale ti co dokázali vydržet v tomhle stavu „na pomezí světů“, měli často velmi zajímavé prožitky. Myslím, že je to další názorný příklad toho, že změněné stavy vědomí jsou pro člověka nejen přirozené, ale hlavně velmi potřebné. A je to další ukázka toho, že naši předkové používali mnoho důmyslných technik jak změněných stavů vědomí dosáhnout – zjevně si byli dobře vědomi jak cenné a léčivé tyto stavy vědomí jsou.