Naše západní kultura je celá založená na neustálém konzumování prožitků. Snažíme se pokud možno „neztrácet čas“ ničím jiným a stále dál a dál se ženeme za dalšími a dalšími silnými prožitky všeho druhu. Je toho tolik, co bychom ještě chtěli zažít. Často nemáme dost času ani na spánek. Tolik jsme toho ještě nestihli…
A když se nám přihodí něco „nepěkného“, tak potom naprosto programově „bypassujeme“. Stalo se něco nepříjemného v práci? Pak si dáme „skleničku“ nebo se podíváme na nějaký „skvělý film“ a nebo si jdeme něco nového koupit a hlavně už na to „nemyslíme“. Takovéhle „bypassovací“ chování je nám přímo programově doporučováno, je to vlastně sama podstata „západního“ stylu života… Nepříjemné prožitky zaplácnout těmi příjemnými… Proto tvrdím, že naše kultura opravdu integraci neumí, jedině to bypassování ji jde nadmíru dobře…
Ve snaze vyhnout se nepříjemným stránkám života neustále hromadíme další a další „skvělé“ prožitky všeho druhu. Ještě více oslav, ještě více alkoholu, ještě více cestování, ještě více sexu, ještě více filmů, ještě více nakupování, když ani to nestačí, tak si „šlehneme něco silnějšího“… Ale nezpracované prožitky všeho druhu se takto jen dál hromadí a hromadí… A pokud v tomto bypassovacím stylu života pokračujeme a nedokážeme se zastavit, tak se pak zákonitě objeví něco, co nás k tomu „zastavení se“ a přemýšlení přinutí. V osobním životě je to obvykle nějaká nemoc. Může to být obyčejná chřipka, ale časem to může být i něco horšího. Nemoc každého z nás přinutí zastavit se, přestat s touto nesmyslnou honbou za prožitky a vyhýbání se realitě a naopak se zamyslet nad svým životem. Je akorát škoda, že nutnost takové integrace začneme chápat právě až ve chvíli kdy se nám něco přihodí…
V životě společností a kultur jsou takovými vynucenými momenty integrace po „šíleném flámu“ například velké ekonomické krize, velké přírodní katastrofy a nebo poválečná období. S těmi ekonomickými krizemi to známe velmi dobře z každodenního života. „Velký ekonomický flám“ se provozuje stále intenzivněji a opravdu až na doraz, dokud to jen jde. Aby taky ne, vždyť právě ekonomika je pro nás tím hlavním nástrojem pro získání možnosti prožívat další prožitky. Velmi mnoho produktů je vytvářeno hlavně pro prožívání prožitků a všechny reklamy nám v zásadě vnucují, že právě díky tomuto jednomu báječnému výrobku budeme moci zažívat „skvělé okamžiky“.
A i samotné fungování ekonomiky je také silný prožitek pro ty, kteří ji ovládají. Však také na mnoha podnikatelích můžeme vidět, jak je pro ně řízení firmy v určitých obdobích nesmírně opojné. A stejné je to s politikou – ne nadarmo se říká, že „moc je opojná“. Je také smutnou pravdou, že i válka je pro útočníka zpočátku velmi opojná. Na začátku jsou nadšené proslovy. My jsme lepší než oni, musíme jim dát za vyučenou. Utlučeme je čepicemi… Nadšení, sláva, ovace – adrenalin stoupá…
Svého času jsem četl memoáry příslušníků německého wehrmachtu, kteří se otevřeně přiznávali k tomu, že „dobití Francie“ a nebo první měsíce války v Rusku pro ně byly „úžasným prožitkem“, že to bylo „nesmírně opojné“. Mohli si dělat naprosto co chtěli a zpočátku to vypadalo i jako že jsou opravdu neporazitelní. A ještě navíc byli vojáci cíleně „drogováni“ – v německé armádě to byl hlavně dobře známý metamfetamin „pervitin“. Ale pak se to změnilo, válka se najednou stala jednou strašlivou noční můrou, děsivým nekonečným „bad tripem“ pro všechny. A pak nastala opravdu silně do hloubky jdoucí integrace, která trvala mnoho desítek let po skončení války…
Právě nyní na jaře 2020, kdy píšu tyto řádky, zažíváme přesně takové nucené zastavení se kvůli nemoci – a to nečekaně jako celá kultura. Virus najednou zastavil vše a my jsme spadli rovnýma nohama do integrace, kterou nikdo neočekával. Uvidíme, jaké si z toho dokážeme vzít ponaučení pro budoucnost…
