Pojem „psychospirituální krize“ se dostal do povědomí vědců i veřejnosti díky knihám a přednáškám Stanislava Grofa a jeho ženy Christiny. V praxi zjistili, že mnohé stavy jejich pacientů, které oficiální věda všechny označovala jako „patologické psychózy“ a rutinně je potlačovala, představují ve skutečnosti hluboký transformační proces se silným léčebným potenciálem. Psychospirituální krize je ve své podstatě asi nejextrémnějším příkladem prožívání změněných stavů vědomí a dala by se přirovnat k velice intenzivnímu psychedelickému tripu, trvajícímu leckdy i celé dny či týdny, ale někdy i déle. Z pohledu okolí do ní člověk upadne poměrně „náhle a nečekaně“, ale tak se to jeví jen z vnějšku. Na vnitřní úrovni se tento stav vždy nějakou dobu chystá, byť třeba v hlubokém podvědomí a člověk prožívá různé menší vnitřní krize. Ale protože naše kultura si vymezila velice úzký prostor toho, co považujeme za „normální a zdravé“, tak dotyčný své zesilující se vnitřní stavy nejčastěji potlačuje, aby „nebyl za blázna“. Až se pak jednoho dne celá vnitřní krize „vyvalí“ na povrch.

Psychospirituální krize je proces vnitřní proměny, který obvykle přináší dosti zásadní změnu chápání „reality“. Obvykle znamená rozpad starých schémat víry a přesvědčení a hledání nových. Proto se o ní hovoří jako o jedné z forem krize identity. A protože názory na povahu naší existence a smyslu života a s nimi související spirituální otázky tvoří vlastně nejhlubší základ naší osobnosti, na němž stavíme vše ostatní, je pak zákonité, že krize týkající se této oblasti je nesmírně hluboká a dramatická. Tento proces vnitřní proměny obvykle vyžaduje hlavně bezpečné prostředí a bezvýhradnou podporu a pochopení ze strany okolí, aby si ho dotyčný mohl prožít podle toho jak sám potřebuje. Poeticky by se dal přirovnat k transformaci housenky v motýla…

Pokud takový člověk ale žije v prostředí s opravdu silně vyhraněnými názory, kladoucím veliký důraz na setrvávání v této úzce vymezené oblasti „správnosti a normality“, pak je zákonité, že pokud upadne do krize bořící jeho dosavadní přesvědčení a začne hledat nové pochopení, překračující existující hranice, tak jeho okolí má pak samozřejmě enormní snahu vrátit ho zpět do „bezpečného a osvědčeného normálu“. Což ale samozřejmě nutně vede k různě silným konfliktům a bohužel často to vyústí v represi ze strany „normální většiny“ vůči jedinci v krizi. A nemám zde na mysli pouze „uklidňující“ medicínskou léčbu. To je totiž spíš taková „poslední štace“. Problém začíná už tím, že jedinec procházející procesem psychospirituální krize, nenachází podporu a pochopení ve svém nejbližším okolí. Je naprosto jedno, zda mluvíme o prostředí například silně ateistickém, v němž jedinec v krizi cítí nutnost objevit spirituální rozměr své existence a nebo třeba o prostředí „křesťanském“ a jedinci cítícím potřebu objevit hlubší stránky spirituality. Mechanismus je stejný, jedná se vždy o opuštění dosavadních hranic „jediné správné normality“ a tím vyvolanou konfrontaci s názory většiny.

Čili psychospirituální krize je vlastně „krize paradigmatu“ – ať už osobního nebo kolektivního. Z tohoto úhlu pohledu můžeme i na současné změny v oblasti chápání vědomí ve vědě nahlížet jako na svého druhu „psychospirituální krizi“ vědy. A i „květinová revolta“ hippies v 60. letech pak může být chápána jako „psychospirituální krize“ celé americké kultury. Svým způsobem i všechny revoluce v historii můžeme takto vidět jako „psychospirituální krize“ společnosti. V jaké změny tyto revoluce později doopravdy vyústily, to je jiná věc, ale jejich spouštěčem byla vždy krize dosavadních hodnot a systému víry.

Tedy bychom i mohli říci, že i „Pražské jaro“ v roce 1968 bylo „psychospirituální krizí“ tehdejšího socialistického společenského zřízení, která ale byla radikálně potlačena represivní „uklidňující léčbou“ v podobě vpádu armád Varšavské smlouvy. A toto potlačování a „uklidňování“ trvalo ještě dalších 20 let a zanechalo v české společnosti hluboké trauma. Jistě není náhodou, že toto období dostalo velmi příhodný název „normalizace“. Což je přesně totéž, co zažívají i mnozí jednotlivci prožívající ve svém životě „psychospirituální krizi“ – okolí se je obvykle snaží především „normalizovat“.

Za psychospirituální krizi jedince obvykle označujeme velmi silné a déle trvající stavy, při nichž dochází k nečekaným prožitkům ve spirituální oblasti – k takovým, které dotyčný dosud nepoznal a nebo alespoň ne v takové intenzitě. Může se jednat o prožitky jak psychické – v podobě vizí, prožitků archetypů a archetypálních situaci apod., tak ale i fyzické – různé křeče, návaly energií apod. Jsou to prožitky, které lidstvo provází od nepaměti a minulé kultury jim většinou přikládaly mimořádný význam. Podle času a místa a tradic kultury pak lidé hovořili o šamanské nemoci, spirituální smrti a znovuzrození, temné noci duše, probuzení Kundalini energie, osvícení apod. Takovéto hluboké stavy byly nepřehlédnutelné a výrazně ukazovaly na spirituální vývoj jedince. Jejich úspěšné zvládnutí často znamenalo nový status jedince v rámci společnosti. Například teprve až po prožité šamanské nemoci se člověk mohl doopravdy vydat „šamanskou cestou“, případně teprve prožití spirituální smrti a znovuzrození znamenalo skutečné zasvěcení do mystérií apod. V dnešní době bohužel teprve nyní začínáme znovuobjevovat význam těchto stavů…

Z vlastních prožitků a z rozhovorů s dalšími lidmi se domnívám, že vedle těchto silných a nepřehlédnutelných a dlouhou dobu trvajících a často poměrně extrémních stavů, existují ale ještě i menší a intimnější formy psychospirituální krize. Také se nějakou dobu chystají, ale jejich katarze může zabrat například jen jeden večer a obejde se většinou bez velkých dramatických projevů. Případně je můžeme prožít například při holotropním dýchání či v meditaci nebo v tripu. Jedná se o méně hluboké a ne tak zásadní krize hodnot, ale i v jejich případě si musíme nějakým způsobem nově přeskládat hodnoty a najít „novou víru“ v budoucnost.

Naše moderní kultura má zřejmě nejomezenější chápání reality ze všech dosavadních lidských civilizací a tak se není co divit, že jsme vyvinuli tolik represivních metod nutících jedince zachovávat tuto velice úzce definovanou „normalitu“. Zřejmě budeme muset jako celá kultura projít větší psychospirituální krizí, abychom své hranice reality a normality dokázali změnit v globálním měřítku…