Tohle povídání jsem napsal před nějakou dobou pro jedno spirituálně zaměřené diskusní fórum, protože jsem cítil potřebu poněkud odlehčit diskusi, která směřovala k pocitům vlastní „vysoké duchovnosti“ diskutujících. Vládla tam „velká svatost“ spočívající v citování z knih, ale nikdo nebyl schopen uvést nějakou osobní zkušenost. Ba dokonce to chvílemi vypadalo, že osobní zkušenost je některými považována za poněkud nepatřičnou, protože tu může mít jen Mistr a ti, které on označí za připravené. Chtěl jsem tím textem upozornit na to, že stavy rozšířeného a společného vědomí jsou pro lidi naprosto přirozené a dají se dosahovat různými způsoby a to zcela spontánně. Povídání vzniklo v reakci na dotaz jednoho diskutujícího, který byl z Ostravy. A protože jsem také vyrůstal v Ostravě, tak mi to nedalo…

“Tož mily pane, protože ste z tej černej Ostravy a ja taky, tak ja se vam pokusim dat nějakou tu osobni odpověď na otazku zda se da zažit nějake duchovni propojeni aj v normalnim životě… Ja sice nejsu blonďaty ostravsky bard Jarda Nohavica, abych to zazpival tak pěkně jako on, ale všimam si ruznych věci kolem sebe a jako on se snažim koukat a vidět, tož se o to pokusim…“

Ale celé tohle povídání nezvládnu ostravštinou, navíc opravdová pravá ostravština je, jak sám víte, prakticky nepublikovatelná, protože používá několik velmi expresivních slov a jimi opisuje úplně všechno… Ptáte se, zda a jak je možno zažít propojení do společného vědomí v normálním životě a jak si to představit jako osobní zkušenost? Kupodivu si myslím, že takovou zkušenost už řada lidí ve větším či menším rozměru zažila. Uvedu to na jedné typicky ostravské zkušenosti…

Jestli jste chodil fandit na Bazaly, tak pokud se Baníku dařilo a bylo pěkné počasí, tak jste určitě někdy zažil, že nadšení ze zápasu dosáhlo takového „bodu varu“, že najednou bylo možno zažít velice zvláštní atmosféru propojení fanoušků na tribunách, kdy se v některých okamžicích vytvořilo něco jako společné vědomí a obvykle z toho lidi zalila velká euforie. Bylo to „cítit“ i dost daleko od stadionu – bydleli jsme kousek od nové radnice a měl jsem z okna výhled na Bazaly a mohl jsem to pokaždé dobře vnímat.

Tribuny pak reagovaly naprosto intuitivně a podle vyprávění mých kamarádů, kteří chodili fandit Baníku, si to každý velice užíval. Lidé se chovali zcela spontánně jako jeden velký organismus ale fungovalo to jen dokud hladina alkoholu nebyla příliš velká. Později se to pak bohužel všechno utopilo v přemíře Ostravaru či Radegastu a společné vědomí se postupně rozpadlo do mnohosti potácejících se a do sebe narážejících individuí, prozpěvujících různé útržky „fotbalových songů“ a snažících se po zápase trefit do dveří již tak beznadějně plného červeného trolejbusu. Řada z těch individuí ještě cestou domů potupně „hodila kosu“ ale každý se těšil na příští zápas a doufal, že se zase dostaví ta společná euforie, ono velké propojení. Ale mezitím musel každý „zchladit hlavu“, jít druhý den na „šichtu“ či na „rachotu“ aby neměl „áčko“ a přečkat další pracovní týden či víc do příštího zápasu.

Tož takto bych to mohl přiblížit jako takovou typicky ostravskou „spirituální“ zkušenost s spojením se do jednoho velkého společného vědomí. Fanoušci se propojili svým vědomím do jednoho celku zčásti právě díky tomu velkému nadšení a silnému soustředění se na hru, takže jejich mysl nebyla zaměstnána jinými myšlenkami a zčásti samozřejmě i díky alkoholu, protože ten prý v malých dávkách zvyšuje citlivost k „duchovním“ energiím. Ale jen v malých dávkách. Když se nad tím teď zamýšlím, tak mám dojem, že současná materialistická kultura nejspíš tak nějak intuitivně chápe, že takto formou tohoto prožitku společného vědomí u sportovního utkání poskytuje lidem alespoň jakousi náhradu za zanedbávanou duchovní stránku naší civilizace…