V souvislosti s psychedelickými tripy se hodně hovoří o „setu a settingu“. Je to koncept, který v 60. letech uvedl do veřejného povědomí kontroverzní psychedelický „guru“ Timothy Leary – i když to zřejmě nebyla jeho původní myšlenka. „Set“ označuje celkové naladění člověka, který podstupuje trip a „setting“ popisuje prostředí, ve kterém se trip provádí – tedy místnost, její vybavení, přístup lidí, kteří tripu asistují a podobně. Podle kvality setu a settingu může tripující zažít opravdu silně pozitivní a hluboce transformační trip a nebo naopak velice špatný a těžký trip – který ale i tak může nakonec se správnou integrací vyústit v hlubokou pozitivní transformaci. Akorát že cesta k tomu pozitivnímu vyústění je pak obvykle mnohem delší…

Rozbory různých negativních zkušeností s psychedeliky ukazují, že „set a setting“ jsou opravu naprosto zásadní a nedají se nijak „ošolíchat“. Pokud lidé zkouší psychoaktivní látky za velice špatných okolností, pak většinou prožijí velice těžkou zkušenost. Ale v začátcích výzkumů to vědci nechápali a tak je možno na starých filmech vidět třeba psychologa doslova chrlícího všelijaké nesmyslné dotazy na tripujícího, který sedí u stolu a zjevně mu celá situace nedělá dobře. Proto se v nejnovějších studiích věnuje setu a settingu již opravdu veliká pozornost.

Už Stanislav Grof opakovaně uváděl, že psychedelika jsou jen něco jako „nespecifický zesilovač“ a že díky nim prožijeme vlastně zesíleně sebe sama a své nejskrytější hlubiny. Nedá se tedy říct, že existuje něco jako „specifický účinek“ psilocybinu či LSD. Ale pro výzkumníky v 50. a 60. letech byla právě tato okolnost zpočátku velice obtížně uchopitelná. Protože oni byli zvyklí na mechanistický medicínský přístup při němž určitý lék vyvolá určitou a stále stejnou a tudíž měřitelnou a kvantifikovatelnou odezvu. Také se opakovaně stávalo, že různé výzkumné týmy získávaly naprosto protichůdné výsledky. Každý tým totiž prováděl výzkumy s trochu jiným zaměřením. A tak ti, kteří chtěli vyzkoumat souvislost psychedelik s psychotickými stavy opakovaně pozorovali u pacientů pod psychedeliky právě projevy psychózy. Nebo ti, kdo zkoumali prožitky pacientů podle Freudových modelů, opakovaně dostávali výsledky, které se zdály potvrzovat tyto teorie.

Až idea „setu a settingu“ přinesla opravdu zásadní obrat v pochopení. Dnes už je díky tomu jasné, že naše vlastní naladění, náš stav mysli (set) a to jak na nás působí prostředí v němž tripujeme a lidé, kteří nás při tom obklopují (setting), jsou naprosto zásadní faktory ovlivňující průběh a obsah tripu. Proto je dnes při výzkumech věnována pozornost velmi mnoha detailům aby tripujici mohl co nejlépe prožít léčebnou zkušenost podle svých niterních potřeb. Klient je v rámci přípravných setkání cíleně směřován k prožitku, takže má čas si promyslet celou záležitost a „naladit“ se na zamýšlený prožitek – takto získá správný „set“. Podobně se připravuje i terapeut, který mu bude během tripu dělat sittera. Musí se například společně shodnout na výběru hudby, případně barvě osvětlení, jídle a nápojích, které budou k dispozici a hlavně mezi nimi musí být ta „správná chemie“, která zajistí hladký průběh prožitku. Sitter se také v mysli nesmí zaměstnávat žádnými jinými problémy a musí umět vytvořit tripujícímu bezpečný a chápající „prostor“.

Aby měl trip co největší účinek, tak někteří zkušení terapeuté používají ještě i „přípravný malý trip“ před vlastní velkou psychedelickou zkušeností. Popisuje to například americký spisovatel Michael Pollan v knize „How to change your mind“. Když podstupoval třídenní retreat s LSD u jednoho underground terapeuta, tak první den odpoledne absolvoval seanci holotropního dýchání, jejímž účelem bylo „připravit cestu“. Jiní terapeuté pro přípravnou seanci používají například „rajský plyn“ (oxid dusný – N2O), MDMA a nebo malou dávku téže látky, která má být použita při hlavním tripu. Prý tato příprava pomůže ještě lépe vyladit set a setting pro nadcházející velký prožitek.

Nedílnou součástí tripu je pak i integrace prožitků – na třídenních retreatech je jí věnováno dopoledne třetího dne, kdy tripující probírá své zážitky a případně si dělá zápisy pro další využítí v budoucnu. Na retreatech holotropního dýchání je součástí integrace i kreslení mandal, které mají účastníkovi pomoci snáze uchopit prožitou zkušenost. A právě zkušenosti s následnou integrací vedly terapeuty k pochopení, že kromě již zmíněného setu a settingu je nutno ještě v přístupu ke klientovi brát do úvahy i celkové rodinné a společenské prostředí a klima ze kterého přišel a do něhož se po prožité zkušenosti opět vrátí. Tento koncept dostal název „matrix“ a do povědomí „psychedelické obce“ ho uvedla americká psycholožka a průkopnice psychedelického výzkumu v USA – Betty Eisner. Je určitě pravda, že mnozí zkušení terapeuté tento koncept již dávno podvědomě chápali a brali na něj ohled. Ale až teprve Betty Eisner ho takto explicitně popsala.

Zvláště rodinné prostředí je velice důležité, protože právě nejbližší příbuzní budou mít největší vliv na další integraci. Je tedy potřeba, aby dostatečně chápali, jakou zkušeností tripující prošel a byli instruováni jak k němu mají v dalších dnech přistupovat. Ještě problematičtější pak může být prostředí v zaměstnání. Proto se obecně doporučuje, aby klient po prožité psychedelické zkušenosti nepospíchal okamžitě s plným ponořením se do procesů v zaměstnání a pokud prožil opravdu hluboké a transformační zážitky, aby si vzal alespoň den či dva volno na dobrou integraci. Takže mnoho terapeutů důrazně upozorňuje, že není dobré podstupovat silné léčebné psychedelické zkušenosti, pokud je člověk zavalen pracovními problémy a nebude schopen si najít dostatek času na následnou integraci ve dnech bezprostředně následujících po tripu.

Kromě setu, settingu a matrixu rozlišují terapeuté a psychonauté ještě i „záměr“. Na první pohled by se mohlo říct, že záměr je součástí setu, ale můj dojem je, že záměr je většinou prvotním impulsem, který pak tripujícího vede k „manifestaci“ určitého setu a settingu. A také že „záměr“ nějak vychází z „matrixu“, který člověka obklopuje. Vnímám tedy zhruba takovouto rovnici – „matrix“ nás svými podněty dovede k formulaci „záměru“, vedeni záměrem si nastavíme určitý náš vnitřní „set“ a hledáme či si vytvoříme odpovídající okolnosti tripu (“setting“) a získané prožitky potom integrujeme do našich vzorců chování a s těmito novými zkušenostmi se vracíme zpět do „matrixu“, který tímto nějak ovlivníme…