Řešení problematických vztahů s rodiči

Naprostá většina účastníků sdílení hovořila o tom, že si v holotropním dýchání a nebo v psychedelických tripech řešili problematické vztahy se svými rodiči. Několik lidí popisovalo, že až teprve díky prožitkům v tripech se dozvěděli různé detaily a události ze životů svých rodičů, o nichž neměli původně ani tušení, ale které jim konečně vysvětlily jejich chování. Například se takto dozvěděli o skrývané nevěře a o důvodech, které je k tomu vedly. Zároveň ale prožili, že ani nevěra rodičům jejich problémy nevyřešila. Díky těmto prožitkům tak konečně našli pochopení a dokázali své otce či matky nahlédnout jinak. Také zjistili, že ve svých vlastních osudech leckdy odžívali podobné situace, jako kdyby se jednalo o nějaké rodové „prokletí“. Ale právě díky prožitkům v rozšířeném vědomí se dokázali z těchto vzorců vymanit.

Jeden mladý muž popsal, že při tripu prožil cestu časem do minulosti a dostal se postupně až do doby, kdy jeho otec dospíval a zemřel mu tehdy při nehodě jeho otec. A tak byl tehdy tento mladík najednou postaven před nutnost podržet celou rodinu. Proto se musel stát velice tvrdým, aby to všechno vydržel. A podobnou tvrdost a odolnost pak vyžadoval po létech i od svého syna. Tento prožitek těžkého údělu vlastního otce v dospívání teprve konečně onomu mladému muži pomohl pochopit, proč se jeho otec choval jak se choval. Popisoval, že v tom tripu prožil to co jeho otec musel v mládí všechno vydržet a zažil jak ho to hluboce poznamenalo. A rázem prý pochopil všemožné souvislosti a teprve tímto tripovým prožitkem si vyléčil traumata ve vztahu k němu. A po návratu domů z retreatu se prý jejich vzájemný vztah úžasně zlepšil.

Jiný muž popisoval, že na ayahuasce prožil silné napojení na svou matku. Prý ji vždy považoval za „jednoduchou osobou žijící jednoduchý život“, ale v tripu viděl, jaké ona zažívala těžké výkyvy nálad a hluboké deprese, pramenící z jejích niterních traumat a jak to v sobě schovávala a snažila se to nijak nedávat najevo. Samotného ho prý překvapilo, do jakých podrobností si v tripu mohl vybavit vzpomínky na svou matku. Dovedlo ho to prý k hlubokému pochopení a odpuštění.

Také další muž popisoval jak mu prožitky s ayahuascou pomohly vyřešit velice problematický vztah s matkou. Prý se s ní v mládí neskutečně hádal kvůli „každé prkotině“ a zazlíval ji, že se mu dost nevěnovala a neudělala pro něj víc. V tripu ale prožil její život, viděl čemu všemu musela čelit a co všechno musela vydržet a teprve díky tomu ocenil co všechno pro něj vlastně dokázala udělat navzdory všemu, co ji tolik omezovalo. A také viděl svou pubertu z jejího úhlu pohledu a rázem pochopil různé věci úplně jinak. A je rád, že takto mohl vztah s ní napravit ještě za jejího života.

Jedna mladá žena uvedla, že její dětství bylo velice náročné, protože otec míval výbuchy vzteku, s matkou na sebe často křičeli a matka to jí – své dceři – všechno dávala za vinu. Ale ona vůbec nechápala, proč by to měla být její vina. Postupně získala dojem, že zřejmě byla nechtěné dítě, protože oba rodiče jí čas od času říkali, že je „zbytečná“, že „není k ničemu dobrá“. Dlouho v sobě tyhle prožitky potlačovala, až v tripu se to všechno otevřelo, všechno to znovu prožila a začala na tom pracovat, aby to celé zlepšila pro všechny.

Během sdílení jsem několikrát vyslechl velmi podobný příběh týkající se problematických vztahů mezi otcem a synem. Ve všech případech se jednalo o situaci, kdy otec byl z pohledu syna příliš dominantní a nedával svému dítěti takovou podporu, jakou si tento představoval. Ve všech případech se pak syn snažil vytvořit si nějakou svou vlastní hierarchii, ve které by on sám mohl být ten nejvýše postavený a mohl tak žít s pocitem, že „otec už na něj nemá“. V jednom případě se jednalo o podnikání, v dalším případě o ezoteriku a v posledním případě o kombinaci podnikání a ezoteriky. Mladí mužové si takto vybudovali své vlastní hierarchie, v nichž jen oni sami byli těmi nejvyššími, zpočátku kvůli tomu, aby „nezpochybnitelně převýšili své otce“, ale postupně se jim tato „nejvyšší pozice v hierarchii“ tak zalíbila, že ji začali uplatňovat kde to jenom šlo. Všechna tato vyprávění jsem vyslechl od žen – jejich partnerek či kamarádek. V jednom případě se mladému muži podařilo tento napjatý vztah k otci napravit díky prožitkům, které v tripu měl o svém otci a mohl ho tak lépe pochopit. V ostatních případech dotyčné ženy doufají, že by se to časem mohlo snad také podařit. Protože jak říkaly, není snadné žít s někým „na koho nikdo nemá“, a kdo je ten „nejvyšší mezi všemi“…

Jedna žena terapeutka k tomuto tématu uvedla, že podle toho co ona vidí ve své poradně, tak synové nenávidí své otce, protože tito je nenaučili mužskou roli. Ale ani je to naučit nemohli, protože ji neznali ani jejich otcové a dědové. Podle ní naše kultura, ačkoliv je postavená na patriarchálních principech, vlastně ale vůbec neví jaká je mužská archetypální role. Muži si to prázdno, pramenící z toho, že vlastně neznají své archetypální poslání, nahrazují různými „zábavami“ a v podstatě mnozí zůstávají celý život v archetypu Petra Pana – chlapce, který celý život stráví hraním a narcistickou sebeláskou a odmítá dospět… „Macho“ chování muže podle ní svědčí o naprosté bezradnosti dotyčného, nikoliv o vědomí si svého místa a úkolu. Bohužel ani ženy na tom podle ní nejsou o moc lépe a mnohé z nich pak dokáží být neobyčejně zákeřné. Podle ní je tedy naše kultura především „kulturou bezradnosti“ a tento problém si stále předáváme z generace na generaci…

V této souvislosti jeden muž, který několik let dělal volnočasové aktivity pro děti, hovořil o tom, že zažil případy matek, které neobyčejně dovedně a velice cíleně psychicky likvidovaly své syny, snažíce se jim takto zřejmě pomstít „za všechno zlo, které jim chlapi v životě způsobili“. Postupně prý pochopil, že mnoho takových dětí jejich matky zřejmě vůbec nechtěly a tak si do nich leckdy projektovaly „všechno zlo světa“, protože měly pocit, že „nebýt toho dítěte“, tak mohly žít daleko svobodnější a šťastnější život. Jak poznamenal, měl pokaždé pocit, že všechny ty ženy by si potřebovaly „pořádně tripnout“…

Jedna žena popsala velmi podobnou zkušenost se svou matkou, ale prý zjistila, že její matka se velice obávala těhotenství, protože měla hrozný strach z toho, že si s miminkem nebude vědět rady a nezvládne ani těhotenství, ani porod a ani péči o dítě. Říkala, že tyhle postoje její matky se přenesly i na ni, takže když cokoliv řeší, tak si musí stále připomínat, že to zvládne, že „na to má“ apod. Dodala, že se domnívá, že tato „bezradnost“ se zřejmě předává mezi ženami v jejím rodu už asi delší dobu a že by si to ráda prodýchala při holotropním dýchání a nějak to poléčila. Mluvila ještě také o tom, že vlastně mnoho žen vůbec neví jak správně naplnit „archetyp matky“ a všechny své frustrace hází na dítě…

Bohužel se ukazuje, že takové vzájemné ubližování se zřejmě předává v rodu jako jakási podivná „temná štafeta“. Jedna žena popisovala, že její manžel měl přesně takovou matku, která se k němu v dětství takto podobně chovala. Tato žena uvedla, že když pak v jejich partnerském vztahu nastaly komplikace, začal si manžel do ní promítat všechno zlo, co mu kdy způsobila jeho matka a začal vidět ji, svoji ženu, jako tu „nejstrašnější ženskou“ jaká vůbec existuje. Říkala, že pak v tripu viděla až jakousi podivnou matrici vzájemného ubližování, ve které jsou všichni chycení a nemůžou z ní uniknout. Uvažovala nad tím, že by bylo potřeba začít tento problém „léčit na mnoha místech současně“, aby se to dalo „rozetnout“.

Hovořila také o tom, že i ona svým rodičům pořád něco vyčítala, než pochopila, že si každý musí najít svou vlastní cestu životem, že není možné vyžadovat od rodičů aby byli jakýmisi „dokonalými terapeuty“ svých dětí. V tripu totiž zjistila, že její rodiče i rodiče jejího manžela měli vlastně neobyčejně těžké životy, takže pochopila, že je vlastně příliš soudila a málo chápala…

Od několika lidí jsem také slyšel, že je rodiče údajně v dětství za trest zavírali do sklepa a nechávali je tam delší dobu ve tmě a bez jídla. Později se od příbuzných a nebo z prožitků v tripu dozvěděli, že totéž se ale dělo i jejich rodičům, když byli malí a i rodičům jejich rodičů. Smutná štafeta takového ubližování se takto v rodu táhle zřejmě velmi dlouho…

Dvě ženy, nezávisle na sobě popisovaly velmi podobně chování svých otců. Oba byli velice zaměření na vlastní kariéru a věnovali se jí na úkor rodiny, velice si na svých úspěších zakládali a všechny ostatní posuzovali výhradně podle toho jak jsou kariérně úspěšní. A hlavně své děti neustále deprimovali zdůrazňováním vlastní úspěšnosti. Chování ve stylu – „podívejte se na mě, jaký jsem skvělý, musíte se více snažit“ – bylo na denním pořádku, ale leckdy to přešlo až ve zcela přezíravý postoj – „pokud nebudete tak úspěšní jako já, tak jste k ničemu a jste naprosté trosky“… Obě tyto ženy se svůj vztah k otci stále ještě řeší a to ať už v tripech nebo v holotropním dýchání, protože trauma, které si nesou, je velice bolestivé…

Další žena uvedla, že byla vychována tak, že se nesmí na nic ptát, aby nevypadala jako hloupá, že musí vždy předstírat, že všechno ví. Bylo to prý pro ni nesmírně traumatizující, protože se velice bála dát najevo, že něco neumí a nedokázala dlouho nikoho požádat o nějakou pomoc. Až díky prožitkům v tripech pochopila jak málo my lidé doopravdy víme a díky tomu se naučila znovu ptát i požádat o něčí pomoc…

Dalo by se takto pokračoval dalšími příběhy, ale co je důležité a o čem hovořila při sdílení řada lidí, je fakt, že když člověk díky prožitkům v rozšířeném vědomí prožije své rodiče a díky tomu je lépe pochopí, tak ho to úplně automaticky vede k odpuštění. Protože dokud nechápeme, tak svým rodičům stále něco zazlíváme a nemůžeme jim to zapomenout. Ale jakmile doopravdy pochopíme, jakmile sami prožijeme něco z jejich osudů, pak už prostě víme proč věci byly tak jak byly a že rodiče vlastně velmi často jednali nejlépe jak dokázali. Ale pod tlakem vlastních traumat a bolestí a zranění prostě neměli sílu zvládnout více.

A povídání bych uzavřel povzdechem jedné ženy, která řekla, že když nyní má vlastní děti, tak konečně chápe, že člověk vlastně většinou dělá to nejlepší co může a nebo co dokáže, ale mnohdy to nestačí a hlavně „zvenku“ to většinou není vidět. Nicméně než tohle děti pochopí ve vztahu k vlastním rodičům, tak to je někdy „boj“ a je kolem toho mnoho výčitek. Proto by všem lidem s podobnými traumaty doporučovala poléčit je prožitky v rozšířeném vědomí, prožít, pochopit a nedělat jednoduché soudy…