Ale „aktivní depresení“, ať už vědomé či nevědomé, naštěstí není jediný způsob práce s vědomím, který provozujeme. Přeci jen toho umíme více i v pozitivním směru. Mnoho povolání totiž přímo vyžaduje přeladění se do určitého stavu vědomí. Samozřejmě, že se to liší podle profese. Trochu jinak se musí naladit automechanik a jinak zase chirurg.
Obvykle pak hovoříme o koncentraci na úkol a nebo o způsobu přemýšlení odpovídajícímu dané činnosti a vysvětlujeme si to jako ryze rozumovou činnost. Ale ono je to daleko spíše o celkovém stavu vědomí, o tom jak hluboce se dotyčný člověk celou svou osobností na tu kterou činnost „naladí“. Občas se někdo i odváží hovořit o tom, že pouze rozumové vědomí na správné provozování určitých činností opravdu nestačí, že ve hře vždy musí být ještě něco dalšího, co nás poněkud přesahuje.
U toho automechanika to nemusí být hned na první pohled tak jasné a také nám to asi přijde nepatřičné, protože je tu přece řeč o ryze mechanické materialistické práci. Ale vynikající mechanik se prostě umí „proladit“ se strojem a rozpoznat kde se skrývá problém. Například piloti, veteráni druhé světové války, sem tam v memoárech či rozhovorech zmínili, že ti nejlepší letečtí mechanici opravdu dokázali velice intuitivně poznat, jestli je letadlo v pořádku a nebo má nějaký problém. Podobně i sami piloti uměli vycítit stav svého letounu v boji. Vždyť na tom závisel jejich život. A o „proladění se“ se strojem a „vyciťování“ jeho stavu a možností hovoří sem tam i automobiloví závodníci. Těm jde často také o život, proto „si musí se svým autem rozumět“. A právě tento jiný stav vědomí dělá ten zásadní rozdíl mezi „normálním“ a „vynikajícím“ mechanikem, pilotem či závodníkem. Akorát, že se o těchto věcech moc nepíše – vždyť přece žijeme v éře rozumu a na takovéhle nesmysly přece nevěříme, že?
Zato u chirurga už je to s tím jiným stavem vědomí asi zjevnější. Jedna lékařka, která se věnuje neurochirurgii, mi obšírně popsala, že jakmile vezme do ruky skalpel, musí být rázem silně soustředěná na přítomný okamžik a musí zaujmout postoj, že svým zásahem do pacientova těla mu pomáhá, protože je to často už poslední možnost jak něco napravit. V normálním vědomí by vůbec nedokázala „do někoho říznout“. Ale v „chirurgickém stavu vědomí“ naopak naprosto nemá problém správně říznout a úspěšně dokončit celou operaci. Prostě přemýšlí a vnímá jinak a svým způsobem si to prý i velice užívá. Možná i proto, že se zde dotýká velmi intimně domény „božího stvoření“…
A psal jsem tu i o sportovcích, kteří se pro špičkový výkon musí také dostat do jiného stavu vědomí. Jinak by nebyli schopni „překonat sami sebe“. Nedávno jsem viděl na YouTube úžasná videa v nichž mladá japonská akrobatka Mizuki Shinagawa předvádí neuvěřitelné „vzdušné tance“ při různých zavěšeních na hedvábných stuhách. A je na ní podle mých dojmů velice dobře vidět, že se nachází opravdu ve velmi zvláštním stavu vědomí…
A stejné je to s hudebníky. Zkušení muzikanti mi opakovaně při sdíleních říkali, že špičkové hudební výkony vyžadují aktivní vnor do změněného stavu vědomí. A kdo se tohle nenaučí, ten sice může být jinak vynikající, ale jeho výkonu bude stále chybět taková ta „úchvatná božská jiskra“, která dokáže strhnout posluchače a která se nedá jen tak najít v běžném každodenním vědomí…
A samozřejmě pořádný business si také žádá to správné „businessové vědomí“. Aby člověk mohl být úspěšný podnikatel, musí prostě celkově přemýšlet a vnímat jinak. Akorát že se pak často stane, že někdo se do takového podnikatelského stavu vědomí přeladí natrvalo a už se z něj nedokáže vrátit. Takový člověk pak už všechno vidí jen „businessově“. Jemu to samozřejmě přijde jako ten jediný správný druh vědomí. Leckterý podnikatel se takto cítí i být nadřazený ostatním lidem, kteří v tomto stavu vědomí nejsou. Vždyť přece on nezadržitelně směřuje k úspěchu a k bohatství a ti druzí prostě vůbec nechápou, co je v životě opravdu důležité…
Stejně tak se ale do jiného stavu vědomí přeladíme, když jedeme na dovolenou. Prostě se teď pár dní nemusíme trápit žádnými každodenními starostmi a tak si nastavíme jiný stav vědomí. Nenastaví nám ho ta dovolená, nastavíme si ho my sami. Prostě si dovolíme „přeladit se“…
Čili – my se stavy vědomí vlastně umíme aktivně pracovat, ale děláme to tak nějak napůl vědomě a napůl nevědomě a tváříme se stále, že to závisí hlavně na vnějších okolnostech, což je taky napůl pravda a napůl ne… Ale proč tohle všechno vlastně píšu? Psychedelika a holotropní dýchání nám mohou velmi pomoci zbavit se této pasivity, přestat se topit ve starých „objektivně depresivních“ způsobech práce s vědomím a naopak sama sebe nasměrovat k těm pozitivnějším. Jenže se s těmito látkami a technikami musí pracovat mnohem aktivněji než jak to dnes často děláme…
Někomu jistě přijde i tato informace jako samozřejmá, ale jiným možná ne. Zjistil jsem totiž, že jak psychedelika tak holotropní dýchání používá řada lidí stále velice pasivně. Očekávají od dané substance či techniky jakýsi zaručený či přímo zázračný účinek a nevidí, že bez správného vnitřního postoje a vlastního úsilí to nefunguje. Jednoduše řečeno – musíme vědět co chceme a směřovat k tomu, musíme být otevření proměně sebe sama. Psychedelika a holotropní dýchání nám v tom mohou velmi pomoci, ale nic nepřijde samo a rozhodně ne proti našemu vnitřnímu přesvědčení a naladění…
